Předem se omlouvám, nepřispěji žádným odkazem na zajímavou galerii, ale přesto se chci podělit o něco, co se toho benzínem provoněnýho bláznovství naprosto regulérně týká.
Včera jsem měl domluvenej jeden důležitej oběd

na 12:00 na Edenu. V 11:00 jsem vyjel v Praze z garáží, sundal střechu a vyrazil domu pro hard-top, jehož novým čalouněním jsem se chtěl pochlubit. Hodina na cestu tam a zpět není nereálnej čas, ale loudání nebylo na místě. O víkendu jsem konečně posháněl všechnu mojí oblíbenou muziku, takže jsem si na cestu pouštěl ty správný pecky z 80.let. Skutečně, až když tohle auto začne člověk používat naplno, dojde mu jak nebesky vzdálená je to úroveň od ostatních, byť i soudobých, aut. I v rychlostech kolem 200km/h se staženou střechou nebyl v autě sebemenší náznak průvanu a i originální aparatura zajistila kvalitní poslech hudby skvěle doplňující dokonalou atmosféru. I po dvaceti letech budí čumák žehly patřičnej respekt a v levým pruhu nikdo dlouho nepřekážel. Čím víc s autem jezdím, tím víc mu začínám zase věřit a tak jsem se odvážil proletět několikrát zakroucený sjezd na Říčany ve 160km/h a s uspokojením jsem se přesvědčil, že podvozek vede auto bez zaváhání, doslova jako po kolejích. Za Říčanama frézování silnice, 10 minut v háji... Cestou z domova píšu sms, že budu mít 15 min. zpoždění a hned čtu odpověď: "zkus pochvátat, abysme se v klidu najedli", ok, říkám si, snad to půjde. Na 15.km najíždím na D1, přepínám na S, automat podřazuje a ručička tachometru rychle míjí další a další čísílka na budíčku. Je to masakr, jsem zvyklej jezdit rychle, ale tohle mi zase dodalo adrenalinu do žil. To jak to auto letí a přitom dává člověku naprostej pocit jistoty je prostě božský. Brutální zrychlení vždycky když jakýkoliv auto přede mnou nakonec svůj pokus o ujetí vzdá, okamžitá reakce na plyn i každý pohyb volantem, to je prostě paráda. Chtěl bych vidět v zrcátku ten čumák s velkou hvězdou uprostřed jak vykoukne zleva a zprava a pak jenom zabručí kolem a zmizí v dáli. Než dohrála "High society girl" už jsem míjel nultý km dálnice a blížil se sjezd na Bohdalec. Z nájezdu u Popovic mi to trvalo přesně 5 minut! V prostředním pruhu pořád spousta aut, nechtěl jsem to tam v tý rychlosti někomu "posílat" abych se protáhl do odbočovacího, takže kick down, mozek zase zůstává pár metrů za autem, všechny míjím jak patníky, pak v klidu lehkej pohyb volantem vpravo, čumák naprosto poslušně změní směr a během jedný vteřiny protínám všechny dělící čáry na silnici. Na sjezdu kolem Spořilova je hustší provoz, takže zpomaluji na bezpečnou rychlost, v ten moment mozek přepíná do klidnějšího režimu, teprve mi dochází jakej je to auto masakr, doslova mě mrazí ve tvářích, na nohách i rukách, chce se mi smíchy řvát, ale v krku mám knedlík, tahle Mercedes je opravdu High Society Girl… Vybavují se mi všechny ty klipy z konce 80.let, ta atmosféra přepychu, bezstarostnosti, užívání si luxusu, tohle auto je stroj času, umí mě přenést do doby, kterou mám rád. V garážích v Tescu hledám místo k zaparkování, ale už vidím Vítka jak na mě mává, pohyb špičky pravý nohy a náhle se každá molekula vzduchu v podzemí rozvibruje temným zaduněním čtyřvačkovýho osmiválce umocněným výfukem Lorinser. Vítek nasedá, aby mi ukázal kde zaparkovat a já ještě v "rauši" melu překotně jeden popis právě zažitých okamžiků za druhým, po chvíli se omlouvám, jsem jak malej kluk co ho nechali sednout do Ferrari, ale Vítek úplně v klidu odpoví: "Jen povídej, mě se to líbí…"