Měl jsem sen,tedy dva,musím říci,že byly velmi živé a opravdu mi chvíli trvalo,než jsem se probral a uvedl do reality.Vše asi vzniklo tak,že jsem uklízel svůj pokoj a bral do rukou modely aut a čistil je.Miluji dobu I. republiky,její atmosféru,auta té doby,filmy a byla to doba mého dědy,který ji žil naplno.Krásná auta,dostihoví koně,krásné ženy, ano a slova " zavřete oči,odcházím " z kouzelného filmu se přesně hodí na dědu.
Sen první.
Bolton,komorník rozhrne závěsy,budí mě se slovy " mladý pane vstávat,máte závody " čeká mě sprcha,klasická snídaně ( šunka s vejci,topinky,juice a kafe husté a černé jak peklo )Navlékám bílý overal a usedám do cestovního vozu MB SSK ročník 1928.Barva slonov. kost a hnědé blatníky.Po příjezdu do garáže mě čeká mechanik,kouřím svoji druhou cigaretu " Egyptku " a poslouchám,že na dnešní závod je připraven odlehčený SSK se zvýšeným výkonem.Čtu seznam závodníků,nasazuji koženou kuklu a brýle,mechanik mění teplé svíčky za studené a po chvilce vyrážím na trať Zbraslav-Jíloviště.slyším řev motoru,vytí kompresoru.Nevnímám krajinu,tribuny,mávání mechaniků,jsem tu jen já,stroj a trať a touha po vítězství.Ne nevyhrál jsem,byl jsem třetí a dívka,která mi dává věnec na krk se nápadně podobá dámě se jménem Adina.
Sen druhý současnost
Vlahé nedělní dopoledne,kouřím svoji druhou dýmku a zvoní telefon.Můj daňový poradce má pro mě zprávu,všichni dlužníci zaplatili,pojišťovny též a se ziskem byly prodány akcie z kup. privatizace.Takže já,ač obchody váznou a panuje krize jsem " odporně bohat " Ano,konečně si mohu splnit své sny,zapínám počítač a hledám,vždy jsem toužil po cabriu a dnes si jich pár koupím.Volám aukční síně,známé majitele sbírek k prodeji a nakupuji.Přeplácím a mám podmínku,druhý den budou vozy stát u mě doma.A opravdu jsou,já chodím kolem aut,každé pohladím po kapotě,sednu si dovnitř.
Koupil jsem i vysněný 300 SL a racek rozepjal svá křídla....................
Ale skutečnost je tato

Krásně jsi to napsal Láďo, prožít takový den prvorepublikového závodníka by se mi taky líbilo

Momentálně sny nemám, mám jen nervy a stres, zrekonstruovat barák v šibeničním termínu 5ti měsíců je opravdu vyčerpávající a to jak psychicky, tak finančně, což opět přináší trable s psychikou ale brzy to bude za mnou a pak už si budu jen "hrát" s garáží a okolím domečku. Nicméně svůj největší životní sen jsem si prožil - je tady asi každému známa moje záliba ve francouzské značce Matra (samozřejmě společně se značkami Simca a Talbot), která dokázala zvítězit ve slavném závodě 24h Le Mans a to dokonce hned třikrát za sebou! Můj sen byl tedy situován do letopočtů sice bližších, ale zato do míst, která jsou od naší domoviny vzdálena hodně přes tisíc kilometrů... Kdo bude chtít, může si pročíst můj příběh splněného snu tak, jak jsem ho zaznamenal krátce po návratu, loni v létě:

Je pravdou, že původně jsme se chystali vyrazit na klasický závod 24 hodin Le Mans. Naše plány se ale začaly hroutit již počátkem jara, kdy slíbené VIP vstupenky stále nebylo možné zajistit a když jsem nakonec pouhý měsíc před termínem akce dostal informaci, že lístek bude maximálně jeden, bylo jasné, že letos legendární čtyřiadvacetihodinovku neuvidíme. O to víc jsem zbystřil, když jsem později v náhodně zakoupeném francouzském časopise objevil upoutávku na akci s názvem LM Story 2011. Na příslušných internetových stránkách jsem dohledal všechny důležité detaily a bylo rozhodnuto.
V pátek 1.7.2011 jsme se sešli s Pájou Ottlem u nás doma na parkovišti, naskládali bagáž do kufru mojí Matry Mureny 2,2 S a vyrazili vstříc novým zážitkům. Očekávání byla velká, vždyť i na reklamním letáku byla vyobrazená Matra-Simca MS 670B spolu s Jaguarem E-type a také fotografie z předchozího ročníku dávaly tušit, že rozhodně je nač se těšit, nicméně naše představy byly mnohonásobně překonány.
Už když jsme v pátek večer, po bezmála 1300 km, přijížděli k hotelu v Arnage, vzdáleného jen asi 5 minut cesty od okruhu Bugatti, potkávali jsme desítky automobilů, na nichž bylo na první pohled znát, že do šedi současné bezpohlavní produkce rozhodně nezapadají. Alpine A310, Ferrari 348TS, Chevrolet Corvette C1, Pontiac Trans Am, Renault 8 Gordini a mnohé další, kroutili jsme krky jak na tenisovém turnaji. Nejvíc “amerik” se sjíždělo k pizzerii, která byla přímo před naším hotelem. Teprve když jsme se ubytovali a vyrazili na večeři, zjistili jsme, že se právě v této pizzerii konná sraz francouzského klubu majitelů US Cars. Přímo před zahrádkou, kde jsme seděli, parkovala nádherná dvoubarevná Corvette C1, za ní Cadillac DeVille Convertible a za ním Mercury Cougar. V pozadí na parkovišti postávaly další klasické americké sportovní vozy a po přilehlé silnici čas od času prosvištěl další z automobilových klenotů let nedávno minulých. Stylovější atmosféru jsme si vážně nemohli přát.
V sobotu ráno jsem samozřejmě nemohl dospat, musel jsem přece ještě Murenu umýt po té dlouhé cestě, aby se dostavila na okruh v plné své kráse. Prošel jsem tichým parkovištěm před hotelem, kde ještě v klidu pospávaly Alpiny A110 a A610 V6 Turbo, Renault 12 Gordini, Simca Rallye 2 a usedl do Mureny - bylo krátce po páté hodině ranní, když ticho ospalého parkoviště rozřízlo zaburácení motoru, karburátory nasály první litry studeného kyslíku, ve vzduchu zavoněl nespálený benzín a já za tlumeného bublání výfuku pomalu opouštěl parkoviště. Když jsem se vrátil zpět, Pája už byl také připraven a po snídani jsme vyrazili směrem na okruh. Dokázal jsem trefit k hlavní bráně, ale odtud nás poslali na opačnou stranu okruhu, kde byl vjezd pro účastníky akce. Objeli jsme tedy část okruhu Bugatti a poprvé v životě na vlastní oči spatřili i části “velkého” okruhu, po němž se jezdí slavný závod 24 heures du Mans. Ten totiž z části využívá některé úseky okruhu Bugatti a z části místní silnice, po kterých ve zbytku roku normálně jezdí auta.
Když jsme se dostali do vnitřních prostor okruhu Bugatti, pomalu jsme si vše projížděli Murenou a snažili se zorientovat. Nikdo nás v pohybu neomezoval a tak jsme si skutečně areál okruhu prozkoumali dle libosti. Vnitřní parkoviště byla plná závodních strojů, na první pohled nás zaujaly desítky vozů Mini Cooper, nespočet Porsche 911, stovky vozů Renault Alpine všech generací, desítky Lotusů Super 7 a dalších typů Lotusu, dále BMW, Fordy, Alfy Romeo, Triumphy a samozřejmě také Simky. Jako první jsme objevili Talbot Sunbeam Lotus, dále tři bílé Simky Rallye 3 a několik vozů Matra DJet. Závodní teamy se teprve probouzely, u stanů se vařila káva a servírovala snídaně, jinde se místo toho startovaly motory a nebo prováděla údržba a nastavení. Byla to pravá závodnická atmosféra tak, jak si ji představuji, když sním o návratu v čase do 70.let.
Projeli jsme s Murenou na parkoviště za boxy a tam jsme ji také zaparkovali. V jednom boxu stála bílá Cortina Lotus s nezbytnými zelenými pruhy. Majitelé vozu nás s úsměvem nechali boxem projít na tzv. Pit lane, což je ulička mezi cílovou rovinkou a vjezdy do boxů. Byli jsme na okruhu v Le Mans! Stáli jsme tam s Pájou jak dva malý kluci, každý z nás vnímal atmosféru probouzejícího se okruhu po svém, ovlivněn svými vzpomínkami a představami, ale oba jsme úplně stejně dychtivě nasávali ten chladný ranní vzduch, hltali jsme očima tribuny, návěstidlo s hodinami, betonovou zídku mezi Pit lane a cílovou rovinkou, prohlíželi hrubost asfaltu... Tady to bylo, tady burácely slavné dvanáctiválce Matra-Simca, tady diváci ve stoje tleskali a skandovali jména jezdců, tady se psala historie, přímo tady, na okruhu v Le Mans! A dneska jsme tady i my, možná se objeví i nějaký z modrých monopostů, také je teoretická šance, že se i projedeme po okruhu, třeba dorazí i sám Henri Pescarollo...
Prvním bodem programu byla třída 1000 Maxi, kde jezdily Simky R2 a R3, 1000 Coupé i 1200 S Coupé, Matry DJet, R8 Gordini, Mini Coopery, Alpiny 110, Lotusy Elan, atd. To už jsme procházeli tribuny a hledali ideální místa pro focení a natáčení. Zajímavé je, že nás nikdo od nikud nevyhazoval, nikdo neříkal kam se smí a kam ne, prostě jsme si chodili kam se nám zachtělo, nikdo si nehrál na veledůležitého organizátora. Po několika kolech třídy Maxi 1000 jsme sešli z tribun dolů na parkoviště za boxy, kde jsme měli zaparkovanou Murenu a vyrazili se podívat jaké další skvosty mezitím dorazily na parkoviště uvnitř okruhu. Po pár desítkách metrů se po naší levé ruce objevilo něco, co jsme přes hradbu dodávek a kamionů neviděli, zůstali jsme omráčení stát a naše srdce pomalu zrychlovala svou tepovou frekvenci. Přímo vedle nás totiž rozbalila stánek firma Epaf a jejich tři modré exponáty jsme poznali okamžitě: Matra-Simca MS630, Matra-Simca MS11 a Matra Djet Napoleon! I přes vtípky osazenstva, že moje Matra má špatnou barvu karoserie, jsem zaparkoval souběžně svojí Murenu S a začali jsme zvěčňovat tyto jedinečné okamžiky. Ještě, že Henri Pescarollo byl tou dobou v Itálii na okruhu v Monze, protože jinak bych slzy dojetí určitě neudržel, už takhle jsem měl v krku „knedlík”, že jsem se prvních pár minut nezmohl ani na slovo. Nezapomenutelné!
Následovala třída Lotus, kde bylo všechno od Super 7 přes Elany, Elite až po Europe, třída Saloon Car, kde byly BMW vč.rarity M1, Alpine A310 a A610 Turbo, Talbot Sunbeam Lotus, Opely, Fordy - dokonce i GT40, desítky Porsche 911, atypické vozy Jidé s motory R8 Gordini, Renault 21 Turbo, dokonce i tak vzácné kousky jako Clan Crusander, Marcadier Barzoi nebo Alfa Romeo Montreal V8. Po nich se jela třída Formule Ford Kent, třída sportovních prototypů, kde jezdily právě Matry MS630, MS11 a Djet, staré F1 Renault v barvách Benetton, Porsche, Jaguary, monoposty od Peugeotu, atp. Mezitím jsme objevili vstup do hlavní administrativní budo-vy, vystoupali jsme po schodech do čtvrtého patra, pro-sklenými dveřmi se dostali na ochoz a po něm až do míst, odkud jsme měli krásný výhled na poslední dvě šikany před nájezdem na cílovou rovinku i na rovinku samotnou. Všechna auta měla nádherný zvuk, zejména motory Alfa Romeo V6 ve starých GTV, staré V8 od Chevroletu svým bručením také vzbuzovaly respekt, řadové šestiválce BMW, ploché boxery Porsche a nabroušené čtyřválce Simek, Renaultů a dalších vozů nenechávaly nikoho na pochybách, jaká síla se v nich skrývá, nicméně s řevem motorů V12 Matra se nemohlo měřit absolutně nic. Už jejich nájezd do posledních dvou zatáček byl hlasitější než akcelerace ostatních vozů. Když se pak následně na začátku cílové rovinky motory roztáčely víc a víc, řev se rozléhal tribunami a valil se mohutně přes jejich střechy až do nebeských výšin, aby tam vykouzlil uznalý úsměv ve tvářích všech závodníků, kterým již dávno zamával šachovnicový prapor naposledy, neměli jsme slov...
Pak se jela třída Bleue de France, která byla vyhrazena francouzským sportovním autům, Alpine A110, A310, A610, bylo tam několik vozů Matra DJet, M530, několik vozů Simca Rallye 2, Coupé Simca 1000 Bertone, Simca 1100 TI, Renaulty Gordini 8 a 12, Jidé, Marcos, Marcadier, D.B. a další a další. Prostě co půlhodina, to zážitek. Všude byl cítit spálený benzín a řev motorů byl slyšet až k hotelu kam jsme si odskočili na oběd!
Odpoledne jsme se také dostali na okruh, ale byla to promenáda sběratelů a klubů, což představovalo přes tisíc aut, která dokázala ve třech proudech zaplnit celý okruh. První zaváděcí kolo za Safety Car bylo v klidu, ale zejména Corvetty a Mustangy v popředí startovního pole neustále dávaly najevo chuť závodit. Ve druhém kole to pořadatelé trochu „pustili” a my se dostali do nenápadného souboje mezi Murenou a třemi Alpinami A610 V6 Turbo. Díky stabilitě Mureny jsem mohl v klidu předjíždět pomalejší vozy před námi i venkem a tak jsem byl brzy vpředu za Mustangem a dvěma Corvettami, které ale byly v zatáčkách znatelně pomalejší, i všechny Alpiny byly již za námi. Jenže najednou se při jednom pravotočivém klesání ručička tlaku oleje posunula doleva až ke trojce, což mě hodně vyděsilo a tak jsem zajel mimo trať a pozoroval jak se bude tlak oleje chovat dál po přidání plynu a na volnoběh. Zatím, co jsem přemýšlel jak dlouho bude Burákovi trvat s plaťákem těch skoro 1300km do Le Mans, tlak oleje se choval normálně. Opatrně jsme tedy dojeli předváděčku a přemýšleli, kde je problém. Zcela jistě se prostě olej odlévá, dělalo to nejvíc při pravotočivé zatáčce z kopce, jinak skoro vůbec. Také jsme zjistili, že když se jede v klidu a pak se vezme pár zatáček, tak je to dobré, ale jak se bere víc zatáček po sobě, tak se to zhorší. Došli jsme k závěru, že jak se olej rychle přeléval přes originální malé přepážky na dně vany a nejspíš se trochu napěnil a kvůli tomu šel tlak dolů, na nulu naštěstí neklesnul nikdy a tak se obávaný ťukavý zvuk neozval a i následně motor fungoval jako předtím, vč.tlaku oleje, který se držel ve vyšších otáčkách na osmičce.
Pak jsme se vydali na silnice, které tvoří tzv. Velký okruh, na kterém se jezdila a jezdí slavná čtyřiadvacetihodinovka. Projeli jsme rovinku Hunaudiéres, zatáčku Mulsane, zatáčku Arnage a zbývající část směřující k okruhu Bugatti. Šikana před cílovkou, stejně jako cílová rovinka a zatáčky s rovinkou pod obloukem Dunlop, jsou pro oba okruhy (malý - Bugatti a velký - 24h du Mans) společné. Zmíněné části velkého okruhu jsou normálně používány jako běžné silnice pro normální provoz, jen v zatáčkách mají barevné obrubníky, po celé délce jsou po obou stranách únikové zóny a svodidla a některé zatáčky jsou klopené. Jeli jsme to s Murenou třikrát a když to šlo, jeli jsme jak nejrychleji to šlo, byla to prostě paráda!
Když jsme se vraceli, jeli jsme znovu kolem stáje Epaf. Navázali jsme na dopolední rozhovor a protože všichni byli velmi vstřícní a komunikativní, odvážil jsem se vznést drzý dotaz, jestli bych si mohl sednout dovnitř speciálu Matra-Simca MS630. K mému obrovskému překvapení se mi dostalo kladné odpovědi, dokonce za mnou pak i zavřeli dvířka! Držel jsem se volantu, šaltpáky, nohy jsem měl na pedálech, poslouchal tlumený hluk doléhající sem ze závodního okruhu a očima hltal ručičky a číselníky budíků, trubky přívodu vzduchu, vnitřní konstrukci kokpitu a nápisy Matra Sports, nemohl jsem být šťastnější.
Znova jsme koukali na závody formulí, na přehlídkovou jízdu všech civilních youngtimerů a na další kvalifikace a závody v jednotlivých kategoriích. Co nás nejvíce překvapilo, byli "miníci", dokázali totiž držet krok s 911 Carrerou, předjíždět BMW a Lotusy a projíždět zatáčky po třech kolech. Podařilo se mi vyzpovídat jednoho z majitelů tohoto vozu a údajně jsou tyto splašené krabičky naladěny na výkon kolem 115 koní a zároveň odlehčeny na něco málo přes 600kg, to se pak není čemu divit... Večer, těsně před desátou hodinou, jsme měli jet znovu na okruh, tentokrát bez Safety Car, na opravdovou závodní jízdu ve skupině Bleue de France. Z té ale nakonec sešlo, protože po desáté večer už musí být na okruhu klid a naše jízda už by se nestihla dokončit včas.
Za ten den jsme viděli snad všechna auta světa, jediná značka, kterou jsem tam neviděl byl Bentley, jinak je prakticky nemožné vyjmenovávat co všechno tam bylo. Jenom Alpine od A110 po A610 Turbo, určitě přes 300ks, Morris Mini hodně přes 100 exemplářů, stejně tak Porsche 911, BMW, Lotusů, Jaguarů. Zánovní Ferrari tam postávaly bez povšimnutí, Impreza WRX STI tam budila asi takový zájem, jako jedničková Oktávka na parkovišti před supermarketem. Bylo tam i několik vzácných Venturi, TVR, Morganů, dva Citroeny SM Maserati, Triumphy TR7, Aston Martin DB7, Murena 1,6 a moje „eSko”, Simca Vedette Marly, civilní Rallye 2, 1200 S Coupé Bertone a stovky a stovky dalších. Celkem tam bylo hodně přes 2000 zajímavých vozů.
Neděli zahájila Challenge Alfa, kde burácely čtyřválce starých Giuliett, boxery modelů 33, V6ky GTV i moderních 156. Pak jsme nastoupili k závodní jízdě po okruhu, náhradní za včerejší zrušenou, během níž jsme ale jeli spíš opatrně, pozorovali chování tlaku oleje a utvrdili se, že olej se odlévá a pění, obyčejný olej 10W40 zkrátka „nestíhá” a bude lepší použít 10W60, jak jsem později zjistil, každý kdo jezdí s Murenou na okruhy, používá olej výše uvedené specifikace. Takže zatáčky, zejména pravé, jsme jeli pomaleji a na rovinkách jsme to doháněli. Alpina A110 ani A310 není pro Murenu soupeř, i když jsem vyjížděl ze zatáčky opatrně a na výjezdu mě Alpina předjela, protože jela zatáčku rychle, na rovince jsem jí zase předjel já, ale pak zase uhnul a nechal jí jet ideální stopu. Kdybych mohl jet i zatáčky naplno, jak jsem zvyklý, tak bych je tam školil „jak malý děti”. Jen jednou jsem se neovládl, to když jsem v předposlední dvojici zatáček před nájezdem na cílovou rovinku, zaznamenal v zrcátku blížícího se nového Mustanga GT. Předposlední dvojici zatáček jsem tedy vzal opatrně, aby se olej nenapěnil, nájezd na cílovku ale už jedu na plno, ručička tlaku oleje klesá až ke trojce, ale rozum už není mým pánem, cílovka se otevírá přede mnou, na tribunách diváci, otáčkoměr míjí 6000 ot/min, řadím trojku, těsně než se ručička otáčkoměru zase dotkne červeného pole, odřazuji za čtyři, pedál plynu tlačím k podlaze, za řevu motoru Matry prolétávám pod tribunami na okruhu v Le Mans, podobně jako Pescarollo, Larrouse, Beltoise nebo Jabouille, odraz Mureny se míhá ve sklech VIP salonků a Mustang je stále za mnou, odřazuji na pětku, nechávám jej projet kolem, protože do zatáčky už zase musím opatrně, ale na cílovce si Matra pozici udržela a to se počítá! Spokojeně objíždíme poslední kolo a zajíždíme do boxů. Pěšky pak jdeme na tribunu k oblouku Dunlop pozorovat závody formulí Ford Kent, dále skupiny 1000 Maxi, Challenge GT a Saloon Cars.
Pak se loučíme s klubem Djet, kde jsme strávili slušnou část sobotního večera, a kolem druhé hodiny odpoledne opouštíme okruh, protože máme v úmyslu poobědvat někde v klasické francouzské restauraci na rovince Hunaudiéres, minimálně jedné jsme si v sobotu všimli. Restauraci jsme našli a k našemu překvapení byla skutečně velmi původní, obyčejná a příjemná - žádný zlatý důl alias past na turisty. Na zdech visely obrázky ze závodů, menu za 29,- Euro obsahovalo předkrm z plodů moře, kopeček jablečné zmrzliny s likérem, kuřecí kousky na olivách a citronech, prkénko francouzských sýrů a dezert v podobě zmrzliny. K tomu dvě sklenice červeného vína a nemohli jsme se ani hnout, ani mluvit, byli jsme zralí tak se svalit vedle Mureny, která byla zaparkovaná přímo na kraji závodní dráhy, na níž Matry v 70. letech dosahovaly rychlosti přes 320 km/h.
Cestou z Le Mans, jsme se na dálnici drželi se dvěma Porsche 911 Carrera 4S z konce 90.let a udržovali jsme rychlost mezi 160 - 180 km/h, takže nám cesta pěkně ubíhala a v podvečer jsme dorazili do hotelu v Chalons en Champagne. V pondělí ráno už nám z Francie zbývalo jen něco kolem 200km a Německem jsme doslova prolétli, abychom byli doma co nejdříve.

Ty woe takhle dlouhej text jsem snad nenapsal v životě... přečtu to někdy později nebo si na to vezmu dovolenou

Já to taky psal jako reportáž do našeho klubovýho časopisu Zkusím přihodit pár fotek:

foto to už je lepší...

Ale abych nebyl tak úplně OT, nedávno se mi zdálo, že jsem přijel k nějakýmu supermarketu na parkoviště, zaparkuju a koukám, že vedle mě stojí piáno. A kousek dál W126 a taky nějaký W124 a další piána a pontony a i nějaký žehličky! No a najednou poznávám lidi a zjišťuju, že jsem na mercedesím srazu to byl docela fajnovej sen

hele co na mě vyskočilo suchen.mobile.de/auto-inserat/mercedes-b...stein/170507886.html